O tom, jak vznikla Karlova Studánka

Mnoha mýtina v jesenických pralesích zněla dětským hlaholem, nejedno údolí bylo trvalým domovem člověka, jen kolem míst, kde je dnes Karlova Studánka a kde každoročně tisíce lidí nachází zdraví bylo zapadlé ticho. 

Rašelinná bahniště nelákala k usídlení, na blatech se v nocích objevovala tajemná světýlka, kraj byl chladný a zima tu sídlila dlouho do letních měsíců. Vodopád Bílé Opavy dál od věků zpíval svou píseň, medvěd vyhledával včely, vlk lovil srnce a ve výši se vznášel orel. V podzimních dnech zde troubívalo nejvíce jelenů, kteří vyhledávali bahenní koupele.

A přece se jednoho dne objevil člověk. Nemladý už, s plátěnou mošnou na pleci, za pasem sekyru a v ruce pořádnou dubovou hůl. To byl celý jeho majetek. Dlouho stál pod vodopádem, hleděl do čistých vod a naslouchal horské písni. "Tu zůstanu, zde se usadím" rozhodl se. Ve skalách vyhledal jeskyni, nanosil si mechu na lože, klestí na oheň, ke vchodu přivalil kámen a přitáhl trnité křoviny, aby byl bezpečný i v noci. Nový usedlík se jmenoval Karel. Utekl z panství a tato místa vyhledal, aby unikl kruté panské mstě. Chtěl žít svobodně a beze strachu. Večer co večer však přicházely neveselé myšlenky a smutné vzpomínky na těžké doby, které prožil. Bylo to s podzimem. Žena mu náhle zemřela a zanechala dva chlapce, dvojčata, dvanáctileté synky. Nebylo ještě ani měsíc po ženině smrti, když přišel ze zámku dráb. Starý, vousatý Mikuláš, který koktal, když se rozčílil. Povídá, jakoby se docela nic nestalo:"Karle, pán nařizuje, abys poslal syny na zámek. Petra i Pavla. Budou z nich pasáci. A když se budou dobře chovat, za pár roků z nich mohou být i honáci, rozumíš? A potom se třeba dostanou i ke koním, rozumíš?" Otec mu nedal domluvit. Chápal příliš dobře: "Jsou to ještě děti. Ale do roboty budou chodit se mnou, když si to pán přeje. Rozumíš?" "On si nic neppřeje! On rrozkazuje, rrrozumíš!" začal se dráb rozčilovat. "Nedámm" vyslovil Karel své poslední rozhodnutí. "Nedáš, povídáš? Víš co tě čeká? Lavice! Rozumíš? Karel vyhnal drába nadávkami a když si celou věc rozvážil, zašel prosit na faru. "Kníže rozkázal? A na co ještě čekáš? Víš, co nám nakázal Bůh? Buď poslušný vrchnosti své. Panský rozkaz je rozkazem božím. Chceš se smažit v pekle?" napravoval mu hlavu kněz. "Ale vždyť jsou to moje děti. Chlapci jsou malí a sami tam žít nemohou. Všichni je budou otloukat", nechápal prosebník. "Rouháš se, vzpamatuj se, dokud je ještě čas!" Otec se nevzpamatoval, děti dobrovolně nevydal. Čtyři drábi nestačili na jeho sílu, museli přijít i myslivci. Zbitého a svázaného Karla odvlekli do panského vězení, hodili ho do nejtemnější díry a nechali tam o hladu a žízni celý týden. Potom mu dávali jen plesnivý chléb a páchnoucí vodu, zakovali ho do želez a hnali do práce. V lese musel kácet stromy a s jinými ubožáky vláčet kmeny k cestě místo dobytka. Noci trávili ve vlhkém sklepení s potkany. Když mysleli, že zlomili jeho ducha a potlačili v něm myšlenky na vzpouru, když už z pevného chlapa zůstala jen kostra potažená šedivou kůží, sňali mu železa, aby mu naložili dvojnásob práce. Ale stačila první volná chvíle, první okamžik, aby na mýtině zůstal jen dráb s rozbitou hlavou a po Karlovi jen stopa do hlubokých neproniknutelných pralesů na úpatí vysokých hor. 

Všichni drábi, sluhové a myslivci se vydali stíhat vzpurného rebela. Jako štvaný jelen prchal Karel nocemi, dny trávil v korunách stromů, aby jeho stopu nenašli psi, šel a šel , až své pronásledovatele setřásl a vešel do hraničních pralesů. Zde je ticho, poklidno, ryb i zveře dost a široko daleko ani potuchy po člověku, po panstvu a jeho zlobě. Tělo samá rána, vyhublý, zarostlý, roztrhaný a unavený. Jednou šel stopou poraněného srnce. Den už se nachyloval k odpoledni. Srnec zamířil svahem dolů do kotliny, tam kde jsou nejhlubší černá bahniska. Než se Karel vzpamatoval, zapadl do jedné z jam až po ramena. Když se po padlém kmeni s námahou dostal na suché místo, lehl si, aby se vydýchal z námahy a zdálo se mu, že cítí úlevu v bolavých údech. Jakoby mu bolest odcházela kvapem a rychle. Za osamělé noci, když si sušil nad ohněm zablácené šaty, rozmýšlel. Napadlo ho, že snad právě lázeň v bahnitém prameni, tryskajícím z černých rašelinišť, horská, podivně šumějící voda, mu přinesla úlevu. A konečně i raněný srnec tam mířil. 

Denně tam potom chodil, koupal se a za krátkou dobu byl silný jako v mladých letech. Ožil i na duchu a hned začal spřádat myšlenky na osvobození synků. Než stačil vše promyslet a připravit, přišla krutá horská zima. Ale i v horských zimách se najdou slunné tiché dny. Jednoho dne vyšel z jeskyně, aby se nadýchal svěžího horského vzduchu, když vidí, že kolem potoka, vzhůru k vodopádu jde člověk. Takový docela obyčejný, opírá se o hůl, po boku mošnu, brodí se sněhem a rozhlíží kolem dokola. "Kde se tu bereš? Myslel jsem, že tu není člověka,"diví se návštěvník. "Pojď dál, bydlím v jeskyni, mám tam i oheň," zve ho Karel. Host se nedal dlouho pobízet a vykročil za horalem. Karel mu podal kus uzené medvědiny opečené na ohni. "Není to špatné", pochvaloval si cizinec jídlo. "A kde si se tu vlastně vzal?" vyptává se. "Žiji tu už od léta. Utekl jsem. Už se tam nedalo žít, děti mi vzali, chtěli mne zahubit" řekl. "Měl bys zajít pro své chlapce. Nesmíš se vzdát." "Také jsem si myslel, ale čekám na jaro, což teď projdu? Ani jelen by se nevydal na takovou cestu." "Kdo chce, projde. Nesmí se bát. Ty přece máš své synky rád, ne"? "Jak bych neměl, ale budu moci pro ně jít, až to bude možné." "Nečekej a hned zítra se vydej na cestu. Vidíš, vyčasilo se. Jdi. Chlapci tě jistě čekají a potřebují." "Mysliš? A co když zahynu, co potom?" "Musíš myslit na život, ne na smrt, zvedal se host. "Kam teď dojdeš, za chvíli bude večer. Zůstaň, místa je tu dost a ve dvou nám bude veseleji." "Ne, ne, mám také svou práci, musím jít. Buď zdráv a pro chlapce zajdi." 

Karel šel do jeskyně a uviděl, že návštěvník zapomněl chléb a solničku. Vyběhl, volal, utíkal i do stráně, ale odpovídala mu jen ozvěna. Karel tu noc nespal. Ani oka nezamhouřil. Uvažoval o podivné návštěvě. "Má pravdu, půjdu. Bude to těžká cesta, ale nebudou mě alespoň čekat. Překvapím je. Jen aby potom chlapci vydrželi… Jak nám tu jen bude, když budeme tři, " rozhodl se. 

Ráno uložil do mošny zásoby jídla, za pás zastrčil sekyru a vydal se na cestu. Šlo se mu těžko, každou chvíli musel odpočívat. Brodil se sněhem, padal do závějí. Když mu slunce ukázalo, že je poledne, usedl chvíli na padlý kámen a posilnil se na další cestu. Ale nestačil uříznout ani kousek masa a usnul. Myslel, že to byl jen mžik, ale když se vzbudil a chtěl se dát na cestu, rozhlíží se, dívá - vždyť je doma. Tam stojí zámek, tu je kostel. Jak se sem dostal? Není to sen? Protírá si oči, omývá se sněhem, ale mámení neodchází. Je to skutečnost. Počkal až se sešeřilo a opatrně schází domů. Dveře jen přivřené, na chudém loži ve studené světnici leží dvě stulená dětská tělíčka, třesoucí se zimou a přece ve spánku. Pavel a Petr. Jeho chlapci. Dlouho se na ně dívá, vynadívat se nemůže. Potom je hladí a laská, až je oba najednou vzbudil: "Táto!Tatínku!" A už nebylo slov, jen slzy a pláč a hladové polykání masa s chlebem. "Teď je zima. Už nepaseme, poslali nás domů," vysvětluje Petr, když se najedl. "Kouska chleba nám nedali, prý ať se sami živíme, jak umíme. Třeba po žebrotě prý můžeme chodit," dodává Pavel. "Půjdete se mnou. Žiji tam daleko v horách. Tam nejsou drábi, ani panstvo. Tam nám bude, chlapci, dobře. Hned ráno se vydáme na cestu. Lehněte si a vyspěte se, abyste byli silní. Je to daleko." 

Zítřejšího rána měl začít nejslavnější panský hon. Vyšli myslivci, psovodi, panstvo se už také chystalo. Drábi hledali nadháněče. Tu si někdo vzpomněl na Karlovy chlapce. Vypravil se pro ně koktavý Mikuláš. Otevřel dveře a podivil se, že je Karel doma. Vyběhl z domku a vykřikuje na celou dolinu: "Karel se vrátil! Je doma!" Kníže přikázal: "Na zámek přivést! Živého! Hned!" Nikomu se však nechce, mají z Karla strach. Z dřevěného domku vychází Karel, vede chlapce za ruku a jako by neviděl všechen shon kolem. "Kdes byl? Kdo ti dovolil? Vzdej se," vykřikuje písař . "Chyťte ho! Svažte ho!" rozkazuje správec a drží se lípy. "Tak se konečně hněte, vy bando líná," volá kníže z okna. "Už ať je na zámku!" Všichni stojí kolem dokola a nehnou se ani je nenapadne , aby šli chytat svého druha. Karel se zastavuje u lesa: "Poslyšte všichni! Jsou ještě na světě taková místa, kde se žije volně a svobodně. Bez pánů a jejich poskoků. Jsou tam vody, které vás napojí i vyléčí. V lesích je dost zvěře a patří jen tomu, kdo je uloví. V potocích je zlato, ve skalách stříbro a patří tomu, kdo je nalezne"! Pomalu odchází sněhem k lesu, synky vede za ruku a teprve, když mizí mezi prvními stromy, oživí se celé znehybnělé shromáždění. 

Všichni se dali do běhu po stopách Karla a jeho chlapců. První běží psi a za nimi psovodi, potom dlouhonozí myslivci a mladí drábi, čeleď a písař, břichatý správce a všichni. Jdou a běží, klopýtají a padají do sněhu, první jsou už u lesa a tam se zastavují. Hned u prvních stromů stopy uprchlíků končí. Dál není ani stopa. Jako by uletěli. 

Nebylo toho dne panského honu, nebylo ani jiného té zimy. Kníže se od zlosti roznemohl a z lože už nevstal. Nepomohli mu ani nejlepší lékaři. Lidé říkali, že mu prasklo srdce od zlosti. Nebylo týdne, aby se z vesnice neztratila jedna či dvě rodiny, které uposlechly Karlova pozvání a odešly hledat šťastnější život. Karel se svými chlapci se ocitli u jeskyně pod vodopádem. Pařez na ohništi ještě doutnal, stačilo jen přiložit a rozdmýchat oheň. S jarem přišli osadníci, usadili se u léčivých pramenů. Jedni dobývali rudu, druzí ji tavili, třetí pálili dřevěné uhlí. Přicházeli i nemocní, protože pověst o léčivých pramenech šla rychle celým krajem. 

Žijí tam i dnes. Tvrději než kde jinde, zima je tam dlouhá, ovoce se tam nerodí, ale kvete tam vzácná květina: lidské zdraví. 

Na památku statečného Karla - Karlova Studánka.

Zdroj: Oficiální webové stránky obce Karlova Studánka