Thajsko 2019

Bangkok, dobrodružná cesta nočním vlakem na jih do Surat Thani, dvou týdenní pracovní dobrovolnický pobyt v Gaarawe poblíž NP Khao Sok a koupání v řece Sok i v Andamanském moři, obojím teplém jako kafe :-)

BANGKOK

Město mnoha podob a kultur. Na jedné straně nejmodernější mrakodrapy a drahá auta a o kousek dál binec, zapadlé mini dílničky a stovky slumů.

Ať už ale potkáte naškrobeného businessmana nebo bezzubého dědu, sedícího před svým rozpadlým příbytkem stlučeným z vlnitého plechu, jedno mají společné - upřímný úsměv na tváři.

Pro nás zhýčkané evropany věc nepochopitelná a opravdu hodna obdivu!

Prošli jsme si turistickou Khao San Road, povečeřeli ve vyhlášeném China Town, nakoukli do několika chrámů a projeli se po řece Chao Phraya vodním taxi pro místní za 15 bathů/osobu (a ušetřili tak pěkný balík peněz, protože hned vedle kotvila bárka pro turisty, za kterou chtěli 1200 bathů!). Večer jsme uložili děti a šli si vychutnat pravou thajskou masáž. Trvala hodinu, byla celého těla a stála 200 bathů/osobu, což je 143 Kč, no neberte to :-)

2 dny v hlavním městě s více než 8 mil. obyvatel nám ale jinak bohatě stačily, nabalili jsme zpět naše batůžky a těšili se na cestu na jih do džungle.

NOČNÍ VLAK BANGKOK - SURAT THANI

Odjíždí z Hua Lamphong station v centru Bangkoku a cesta trvá cca 14 hodin.

GAARAWE - Eco Village v NP Khao Sok

S napětím jsme čekali, zda nás řidič autobusu pochopil a opravdu nám zastaví na 84. km cesty č.401 ve směru do národního parku Khao Sok, tak jak jsme jej žádali.

Místo, kam jedeme totiž není v mapách, není tu zastávka, vesnice, vlastně nic :-) (kecám, na druhý den jsme zjistili, že zhruba 1km odtud je malý obchůdek, kde si můžete koupit nanuk za 5 bathů (3,6 Kč) :-)

Hurá, autobus zastavuje, pomocník řidiče je super rychlý a než se nadějeme, vytahuje naše bágly ze zavazadlového prostoru, hází je do rigolu u cesty a než stačím říct KOP KHUN KA (děkuji), naskakuje zpět a autobus je fuč.

Máváme usměvavým thajcům, kteří nás zdraví z poza plotu nedalekého domu a nejistě se vydáváme zpevněnou pěšinou směrem, kde tušíme, že Gaarawe je.

A po pár minutách chůze Eco vesničku opravdu nacházíme. Vítají nás 3 psi, parta upocených, ale usměvavých kolegů dobrovolníků (mladý norský pár, 4 němky, francouzska a kluk z chorvatska) a Lele - ital, který za tímto projektem stojí.

Ubytováváme se v největším bambusovém domě, kde ale kromě 5 cm matrace na podlaze a moskitiéry stejně nic není (po podrobnějším prozkoumání najdu za rohem ještě 2 mega železné pasti na krysy a spoustu bobků, no potěš!). Převlékáme se do pracovního a jdem na to!

Zatímco se cpeme banány z okolních palem, tak nás Lele, otec projektu, provází a vypráví nám, jak to tu všechno začalo.

Po většinu svého života pracoval jako restaurant manager v Rimini a na Sicílii, než před 14ti lety krásné Thajsko objevil. V turistickém Phuketu si vzal pod křídla jeden z barů, ale čím dál více mu docházelo, že v životě potřebuje dělat něco, co má větší smysl. No a zrodila se myšlenka Gaarawe.  V roce 2014 s pomocí své přítelkyně (dnes už ex) koupil kus země ve vnitrozemí a začal s farmařením. Zasadil první ovocné stromy, založil desítky zeleninových záhonků a pořídil si několik slepic. Jeho snem je mít jednoho dne v Gaarawe vlastní restauraci, která bude servírovat nejlepší organické produkty z vlastní zahrady, pořádat permaculture workshopy, mít eco-resort a také nabízet stejně smýšlejícím lidem možnost si zde postavit vlastní dům a žít zde na trvalo (nebo alespoň pár měsíců v roce). Když jej člověk poslouchal a viděl to nadšení v jeho očích, tak nešlo než obdivovat tu jeho neustálou energii, která ho i přes občasné strasti ještě neopustila.

Pravdou ale je, že s pomocí několika stovek dobrovolníků za uplynulých 5 let zde udělal práce dost. Kromě několika bambusových příbytků zde vyrostla velká, otevřená kuchyň s jídelnou, společná sprcha (alias hadice zakončená provrtaným bambusovým stonkem), WC, několik přístřešků na nářadí a kurník pro hejno slepic.

Největší Leleho chloubou ale je vysoká kovová věž se 3mi obrovskými nádobami na vodu, která sem je čerpadlem dopravována z nedaleké řeky a filtrována pro další použití (v kuchyni, koupelně, ale i pro zalévání). Přímo na pití se voda prozatím kupuje ale ještě v barelech.

Trvalo nám několik dní, než jsme se sladili s volným rytmem vesnice a pochopili, že se opravdu není kam honit (pro nás, pracovité středoevropany, kolikrát opravdu nadlidský výkon).

Postupně nás opustila většina kolegů dobrovolníků, kteří tu už své 2-4 týdny strávili a vydávali se dál do světa, nebo domů. Zůstali jsme tu s Lelem, přd pár dny příchozí portugalkou Catarinou, němkou Monikou a milou thajskou rodinou, která tu bydlela na stálo a starala se o vaření (Phi byla tak výtečná kuchařka, že ač byla rýže 3x denně, tak ji dokázala připravit vždy na jiný způsob a přidávali si všichni).

Sázeli jsme aloe a různé druhy zeleniny. Pleli záhonky a stavěli bambusové konstrukce, aby se fazole mohly krásně plazit. Prostříhávali jsme stromy, opravovali slepičkám kurník a množili bambusy. Prostě cokoliv bylo třeba, každý den byl naprosto jiný.

Kluci pobíhali okolo a buďto přiložili pomocnou ruku, zahráli si nějakou hru, nebo se šli koupat třeba do řeky. Psi jim dělali věrné společníky a během několika dnů se spřátelili natolik, že noci trávili na naší terase, kde polehávali na bambusové podlaze a drbali si blechy tak vehementně, že se celý domeček otřásal v základech. Z toho jsme teda moc nadšení nebyli. :-)

Nejšťastnější byl ale nejmladší Martínek. Byl středem pozornosti a miláčkem vesnice. Kamarádil se naprosto s každým a bylo mu naprosto jedno, jakým jazykem ti kolem něho mluví. A my věděli, že je o něj skvěle postaráno a i když ho nevidíme kolikrát i půl dne, tak se nemusíme bát.

Kromě práce jsme si ale užili i dost volna, tak třeba:

Vyrazili jsme po snídani a po pravdě jsme ani netušili, jak se tam dostaneme. Jezdí tu sice autobusy, ale pořádný jízdní řád vlastně moc neexistuje a navíc, tady u cesty stejně žádná zastávka není. Věděli jsme jen, že teoreticky si stačí stoupnout k cestě a na projíždějící autobus mávnout a on by měl zastavit. Akorát teda musíte překousnout, že nevíte, jak dlouho u té cesty budete stát :-)

Bylo parno, za krajnicí nás stálo 8 (nás 5, Catarina a 2 psi, kteří nás chtě nechtě věrně pronásledovali, kamkoliv jsme se hnuli). Autobus nikde. Z haluze jsme zkusili stopovat (i když po pravdě asi nikdo nečekal, že nám v tolika lidech a se dvěma zvířaty u nohy někdo zastaví). Ale Thajsko není Evropa a za chvilku jsme opravdu všichni seděli na korbě džípu (bez psů teda, ti se naštěstí obrátili k domovu)!

Ze srdce jsme si přáli navštívit NP Khao Sok, ale po zjištění, že 1 denní vstup + projížďka na lodi po jezeře a lehký oběd by naši rodinu přišel na cca 10.000 Kč nás chuť přešla. Když člověk pomine to, že je to opravdu fůra peněz, tak se nám z principu příčí platit nadsazené turistické ceny v zemích, kde víte, že by za tuto částku místní vyžili i uživili rodinu celý měsíc.

Ale našli jsme fajn alternativu, nedaleký Khlong Phanom National Park.

Lele nás sem hodil a autem, prošel s námi informační centrum a domluvili jsme se, že na nás tady někde poblíž počká. My zaplatili vstupné (100 bahtů/dospělého (71 Kč) a polovinu za děti), do ruky dostali rukou kreslenou mapku a vyrazili jsme strmě do okolních kopců. Čekali jsme pohodovou 3 km procházku, ale členitý terén v kombinaci s kluzkým listím a min. 90% vlhkostí dostal i nás horaly :-) Byli jsme vděčni za to, že jsme nebyli líní táhnout s sebou 3 velké lahve vody.

Obdivovali jsme kolem rostoucí Mai Pai Chiang Ruun, největší druh bambusu v Thajsku a když jsme dorazili k obrovským stromům, o kterých nám vyprávěli kamarádi dobrovolníci, ktěří nám tento výlet doporučovali, tajil se nám dech.

Poslední třetina cesty byla nejdobrodružnější. Strmé klesání, kdy nám nezbylo, než důvěřovat lanům napnutým po okrajích propasti, pokulhávající značení a liják, který nás zmáčel až na kost :-)

Ale bylo to super. Lele mezitím musel vrátit auto zpět do vesnice, ale přijel pro nás na motorce. Že se na jednu nevlezeme? Žádný problém! Nedaleko byla benzinka, tak jsme ji šli okouknout. Bylo zde několik místních, Lele s nimi prohodil pár slov a v momentě jsme seděli se dvěma thajci na jejich motorkách a mířili si to směr Gaarawe :-)

ANDAMANSKÉ MOŘE

Na poslední týden našeho thajského dobrodružství jsme se vydali k moři.

Z časových důvodů jsme se rozhodli zakotvit co nejblíže Gaarawe, ať nemusíme cestovat déle, než je to nutné (už jsme měli koupené zpáteční jízdenky na vlak Surat Thani-Bangkok) a přes booking.com jsme si našli hezký apartmánek v městečku Ban Bang Muang.

Pláže jsou zde navíc všude stejně krásné a dlouhatánské, byli jsme nadšeni - desítky km bělostného písku jen a jen pro nás. Nepřeháním, opravdu nikde nikdo!

V dohledu nebyly ani žádné bary a restaurace, ale nám to ani tak nevadilo. Na místním trhu jsme si vždycky den předem nakoupili spoustu dobrůtek a čerstvého ovoce a celé dny trávili naloženi v moři teplém jako kafe.

A abychom si ještě naposledy užili motorek (kluci by je brali všemi deseti i doma, ale s evropskými dopravními předpisy by nám jízda po Rudné pod Pradědem ve třech asi jen těžko prošla :-)), půjčili jsme si je na jeden celý den a vydali se s nimi na blízký ostrov Ko Kho Khao.

I s motorkama nás přeplavili na staré dřevěné bárce a pak už jsme jen prostě jeli na sever, dokud cesta neskončila. Nebylo se kde ztratit, vede tu jen jedna :-)

Kde se nám líbilo, tak jsme zastavili, dali si svačinu, vykoupali se v moři, nebo si zašli na koktejl. Z pohodové idylky nás k večeru probraly až černé mraky, které se nebezpečnou rychlostí přibližovaly. Naštěstí jsme to jakž takž stihli a liják nás zastihl až ve chvíli, kdy jsme se plavili i s motorkama zpět na pevninu.

Náladu nám ale rozhodně nezkazil. Po vzoru místních jsme si na chvilku zalezli v přístavu pod střechu a počkali, až přejde. Během 20 minut bylo po dešti, sluníčko opět vylezlo a než jsme dorazili domů, už byly suché jak cesty, tak naše promočená trika.

Tak kam pojedeme příště?

Malý fotoreport z naší cesty najdete pod odkazem níže.