Malajsie - Langkawi 2019

Kouzelné soustroví v Andamanském moři, kde příroda stále ještě vítězí nad pokrokem a shonem velkoměst.

PRVNÍ DOJMY

Tady nám opravdu zima nebude... To je první, co nás napadá po příletu na tento ostrůvek v Andamanském moři. Je lehce po půlnoci, venku je ale pořád kolem třiceti stupňů a tropické vlhko. Nad očekávání jsme všichni čilí a v pohodě, a to jsme čekali, že po 30 hodinách na cestě a se 7mi hodinovým časovým posunem budeme už kantáre.

V příletové hale nás čeká naše domácí Norhayati - obětavá a velmi přátelská muslimka s úsměvem od ucha k uchu, provozující náš airbnb Langkawi domov. Vybíráme z bankomatu místní měnu a rádi přijímáme její pozvání na malou noční projížďku městem a pozdní večeři. Půlnoc, nepůlnoc, kluci mají totiž hlad 😊

Z letiště jedeme dvěma auty a Yati se diví, že pětičlenná rodina si s sebou na měsíční dovolenou veze jen 2 malé kufříky, tašku přes rameno a 2 batůžky. Očekávala několik loďáků a objednala tedy i kamaráda taxikáře s minivanem, abychom se v pohodě naskládali ... A to ještě netuší, že nebýt několika tlustých knih, objemných potápěčských brýlí a patero sluchátek, která díky nepasujícím konektorům v čínských letadlech táhneme stejně zbytečně, vystačili bychom si s půlkou 😊

Hurá vstříc našemu měsíčnímu malajskému dobrodružství!

NÁŠ DOMOV

Yati má domů a apartmánů k pronájmu několik, my se ubytováváme v samostatném zděném domku s dvěma ložnicemi, kuchyní a koupelnou. Máme klimu, zásobník na pitnou vodu (horkou i studenou), splachovací wc a romantická světýlka zdobící zastřešenou terasu s posezením. Vše je hezké, čisté a my jsme nadšeni. Tady to bude fajn 😊

Zdědili jsme i přítulnou rezavo-černou kočku, která si každé ráno mňoukne o misku granulí, které zapíjí vodou z květináčů. A když už jsme u těch zvířat, žijí tu s námi taky ještěrky, mini žabičky, netopýři a varani v nedaleké řece.

Wi-fi tu nemají, dostáváme ale malajskou SIM s datama, kterou můžeme volně využívat. Nakonec to stejně dopadá tak, že si užíváme měsíc bez pc a bez netu a máme ji akorát na zprávy přes WhatsUp s Yati.

HOSTITELÉ NA JEDNIČKU

To úplně nejlepší na celém našem pobytu jsou jednoznačně naši domácí Norhayati a Mas!

Nikdy jsme se v minulosti na našich cestách nesetkali s nikým, kdo by se vůbec pokoušel plnit původní myšlenku airbnb hostitelství "stay like a local with locals" (tzn. ukázat zajímavá místa kolem, představit místní kulturu, obyvatele a zvyky... prostě žít mezi místními jako jeden z nich).

Zde to zažíváme a je to naprosto úžasné! Yati s Masem nás od prvního momentu berou jako přátele a součást rodiny (a my z počátku nevěřícně hledíme, jsme ostražití a čekáme za tím nějakou fikanost a podvod...). K našemu úžasu to opravdu žádný háček nemá...

Yati nám doporučuje krásná místa na ostrově, bere nás s sebou tu na snídani, tu na večeři, ochutnáváme různé dobroty a stáváme se profíky na malajskou kuchyni a místní kulturu.

Po týdnu se cítíme, jako bychom tu už žili několik měsíců a po čtrnácti dnech jako bychom se snad se všemi znali celý život.

Tak jednoduše zdravíme s úsměvem sousedy, povídáme si s majiteli restaurací a pochutnáváme si na bonusových koblížcích zdarma u našeho oblíbeného doughnutového stánku 😊

Je to celé až kýčovitě skvělé a když jednoho dne dostáváme dokonce pozvání na svatbu, nadšeně přijímáme a nemůžeme se dočkat!

NA TRADIČNÍ MALAJSKÉ SVATBĚ

Pár dní předem ale začínám jako správná žena panikařit, že fakt nemám v čem jít. Z těch pár letních svršků, co jsem si přivezla s sebou, fakt žádný vhodný svatební ohoz nevykouzlím a jediné části oděvu, co přikrývají kolena a mají dlouhý rukáv, jsou pohodlné trekové kalhoty a mikina Tilak, ve které jsem přiletěla :-D

Chvilku přemýšlím, zda pár ringitů investovat do něčeho decentnějšího, ale obratem to zavrhuji, protože by to znamenalo obléct od hlavy k patě celou rodinu a to ještě bez záruky, že bychom se vůbec trefili do místního vkusu...

V den D vyzkouším naposledy x možných i nemožných kombinací a nakonec rezignuji, oblékám se do svých blankytně modrých krátkých šatů na ramínka, přes ramena si hážu šátek a říkám si, že to nějak dopadne. Pořád vypadám víc svátečně, než Honzík a kluci v kraťasech a tričkách...

Yati opět překvapí. Když dorazíme k ní domů (odkud pak máme v plánu společně jejím autem jet na tu svatbu), vrhnou se na nás její kamarádky a berou si nás do parády. Z tajných zdrojů vytahují a vrství na nás různé svršky a my za půl hodinky vypadáme, jako bychom snad dnes odpoledne měli být nevěstou a ženichem právě my dva 😊

Jen v malé velikosti pro kluky nic nevykouzlí, ale u dětí to prý fakt nevadí a můžou jít tak, jak jsou.

Svatba jako taková byl opravdu zážitek. Samotný obřad, který se koná v mešitě jen v úzkém kruhu nejbližší rodiny jsme sice neviděli, ale i "afterparty" v místním vesnickém kulturním domě stála za to.

V momentě, kdy vystoupíme z auta, se stáváme celebritami. V životě, opravdu nikdy, jsem takový pocit a takový rozměr nezažila. Všichni nás zdraví a usmívají se na nás (což by ještě bylo normální), všichni se s námi chtějí vyfotit (což už mi připadá docela divné, ale budiž, trpělivě se usmíváme do desítek fotoaparátů, fotíme se s bratranci, strýčky, babičkami a dokonce i s nevěstou a ženichem a užíváme si ten pocit, že budeme ve stovce rodinných alb.... :-D) ale co mi už přijde fakt jako haluz, tak jak nám všichni opravdu ze srdce děkují a jsou vděčni, že jsme je poctili naší vzácnou návštěvou a jsme tu.

Nevěsty a ženicha, který postává u venkovního stánku a kouří, si nikdo nevšímá a všichni se točí jen kolem nás...

Uklidňuji se tím, že ta "hlavní část" svatby už byla dopoledne a novomanželé si užili svůj den právě tehdy...

No a zbytek svatby je už jen a jen o jídle :-D Žádné tanečky, žádný jiný program... Jen jeden velký bufet, u kterého se za odpoledne vystřídá několik stovek hostů. Věděli jste, že pokud jsou místní novomanželé každý od jinud, tak se svatební hostina koná 2x? Jednou v místě nevěstiny rodiny a pár týdnů poté ve vesnici/městě ženicha?

Když jsme Yati popisovali naši krásnou svatbu před lety, kde nás bylo 6 (my dva, můj brácha a Honzova ségra jako svědci + jejich partneři), nemohla uvěřit. Zdejší svatby mívají běžně mezi 2-3 tisíci hosty! Hold, jiný kraj, jiný mrav 😊

NEJVYŠŠÍ HORA OSTROVA 

Brožurka radila, že nejlepší je si přivstat a vyrazit sem na východ slunce.

Konstatovali jsme, že to pro nás není problém, díky nepřeslechnutelným muslimským modlitbám (začínajícím pravidelně před 6. hodinou ranní) a znějícím do širého okolí z výkonných reproduktorů na vrcholcích mešit, býváme stejně pravidelně vzhůru ještě za tmy.

Kdo nezažil, nepochopí (shodli jsme se, že pro několik našich kamarádů by to znamenalo okamžitý úprk z ostrova a návrat domů). Kněží mají nádherné, znělé hlasy, reprodukovaný přenos je vysoké kvality (třeba ve srovnání s naším obecním rozhlasem 100%), modlitby jsou v arabštině a člověk sice nerozumí ani slovo (prý ani většina místních Malajců nemá ponětí, o čem zpívají), ale po pár dnech si na chytlavé texty zvykne a v duchu si je pobrukuje (kluci občas i nahlas, což jim pro jistotu vždycky stopnem, co kdyby to někoho pohoršilo...).

A modlí se min. 6x denně. Co je ale největší haluz, tak že třeba zrovna ta ranní modlitba zvaná FAJR (konající se mezi rozbřeskem a východem slunce) a navazující modlitba SUNRISE (za východu slunce) znamená min. 40 minut hlasitého zpívání, které by opravdu vzbudilo a nabudilo i mrtvého (a nepomůžou ani zavřená okna).

Umíte si představit mít takový budíček každý den? První dny jsme i my měli co dělat, abychom se nerouhali a neupustili nějaké to nevhodné slovo ...

No nic, zpátky k hoře. Vzhůru jsme sice byli, ale za tmy se nám stejně na točitou cestu džunglí nechtělo, takže jsme vyrazili až po sedmé. Až na samý vrchol vede asfaltová cesta a úplně nahoře nás mělo čekat torzo opuštěného hotelu a rozhledna.

Jestli tam opravdu je, se už nejspíš nedozvíme. Třeba jsme si jen vybrali nevhodný den, nevíme, v každém případě byste nevěřili, jaká i zde na ostrově, kde prý teplota nikdy neklesá pod 25 stupňů, dokáže být zima! Husí kůži jsme měli úplně všude, ruce přimrzlé k řídítkům motorek a když se před poslední zatáčkou pod vrcholem Martínek rozbrečel, že už to fakt nedá a klepal se jak ratlík, otočili jsme to (a to jsme byli už jen 400m před cílem!!).

Všude kolem ale byla stejně neprostupná mlha a z rozhledny bychom neviděli ani ruku nataženou před sebou, takže zas tak nás to nemrzelo.

Sjeli jsme zpátky dolů a zapadli do první restaurace, co nám přišla do cesty. Doslova jsme se porvali o několik míst u stolu na přímém slunci (obvykle se naopak rveme o to, kdo bude sedět ve stínu 😊) a ruce omotali o hrníčky s teplým černým čajem. Mňam.

BRAINSTORMING V RÁJI

Celý tento náš pobyt měl být hlavně odpočinkový a na náš vkus až možná docela nudný. Ani naši kamarádi doma nevěřili, že fakt jedeme na měsíc na jedno místo, o co víc, na jeden ostrov, který se dá v klidu objet na motorce za půl dne, kdyby na to člověk šlápnul.

My si ale řekli, že to tentokrát opravdu nebudeme hrotit žádným přejížděním na pevninu a snahou vidět toho co nejvíce a prostě si to užijeme netradičně pohodově, budeme se věnovat dětem, přečteme si pár knížek a hlavně zkusíme v klidu popřemýšlet a naplánovat příští rok, protože tím, že jsme v září prodali naši chaloupku kopečkovou, přestěhovali se na chaloupku potůčkovou a oficiálně tak skončili s pronajímáním, jsme vlastně bez příjmu a měli bychom se rozhodnout, co budeme dělat dál...

Ono se to ale lehce říká a hůř dělá 😊 Za prvé zjišťujeme, že fakt nejsme moc odpočinkové typy a vysloveně válecí dovolenou nedáme, takže třetí den půjčujeme motorky a v minutě stojíme nad mapou a plánujeme, kam zajedem 😊, za druhé máme to štěstí, že ač je ostrov na první pohled malý, tak je tu toho fůra co dělat, takže snad kromě pláže Cenang beach, kterou máme nejblíž, neexistuje místo, které bychom navštívili 2x! No a za třetí, máme Yati a Mase, kteří každou chvíli vymyslí nějaký výlet nebo novou restauraci, kam nás prostě musí vzít, takže na nudu, nebo nedej bože ten původně plánovaný brainstorming, moc času nezbývá...

Budeme to muset nechat prostě plynout .... Právě tak, jak by to mělo být... Ale my Evropané jsme prostě zvyklí být těmi plánovači, co mají vše 100% pod kontrolou a pokud to náhodou takto zrovna neklape, tak jsme ve stresu, že jsme něco zanedbali a že bychom měli máknout víc...

Já mám tu zkušenost, že vždycky, když vyrazíme na cesty, tak člověk je první dny ještě pořád z domu "naspeedovaný" a má pocit, že musí udělat toto a ono a vidět tamto a kdoví co... Po pár dnech to na mě většinou padne, dojde mi, že je to všechno blbost, zhroutím se, mám pocit, že jsem neschopná matka, manželka ... že je to prostě všechno na prd. Honzík si ten výlev trpělivě vyslechne, nechá mě být, raději mlčí (čímž mě sice v tu chvíli ještě víc naštve, ale on ví, že je to pro dobro věci, protože když na mě tahle nálada přijde a jsem v ráži, tak bychom se maximálně škaredě pohádali, a to za to rozhodně nestojí).

No a pak se ráno vzbudím a všechno je pohodě... Démoni jsou pryč, všechny takové ty "musím" věci mě už netrápí a já cítím obrovskou vděčnost za svůj život, za svou skvělou rodinu, za to, že tu můžu být ... Je to nepopsatelné... A teď, jak to vidím před sebou černé na bílém, tak si říkám, že tohle je asi ten hlavní důvod, proč cestuji. Ta pohoda, kterou díky tomu zažívám, ten pocit vděčnosti, který tady přirozeně a bez námahy cítím každou minutu a přitom doma, ač se snažím sebevíc, tak v tom shonu a každodenním koloběhu na něj prostě nějak nezbývá čas a prostor... (a to nechodíme do typické práce, kluci nechodí do školy, bydlíme na vesnici, nestrádáme finančně a žijeme si opravdu "dream life", já fakt nevím, na co si stěžuji!! 😊)

Moc se těším na chvíli, až ta celá skládačka jednoho krásného dne do sebe zapadne a já budu schopna být nad věcí i v běžném, každodenním životě, kdekoliv na světě to bude. Mám ale pocit, že to ještě nějaký ten pátek potrvá. 😊

Tak proč si nevzít k srdci jednoduchou pravdu, že i cesta je cíl a neužít si mezitím těchto zázračných "podpůrných injekcí" v podobě dalekých cest, které mi pomáhají si uvědomit, kým vlastně jsem a jak skvělé je být právě mnou.

Další střípky zážitků z naší cesty najdete v záložce