Jižní ostrov

16. Queen Charlotte Drive

Do přístavu v Pictonu jsme dorazili kolem čtvrté odpoledne a rozhodli jsme se vydat se po ostrově proti směru hodinových ručiček. Zvolili jsme kratší, ale o to klikatější cestu podél pobřeží, pojmenovanou podle královny Šarloty a nelitovali jsme ani minutu.

Nádherné, prosluněné pobřeží, blankytné moře, zálivy jako z katalogů cestovek a ty nádherné vily nad němi.... Prostě ááááchhhh.....

KDE SE UBYTOVAT?

Smiths Farm Holiday Park

Superb servis, čistota, domácí muffiny na uvítanou a horká pizza z trouby na večeři.

Kluci si užili krmení prasátek a ovcí (jedna, mega velká Marťasovi sežrala granule i s papírovým sáčkem a málem i jeho rukou) a po setmění jsme se prošli k nedalekému vodopádu a podél temného potoka viděli další svítící červíky "glowworms".

Idylka by byla dokonalá, kdyby Ondráškovi cestou zpět opět nekřuplo v koleni a Honzík jej nemusel 2 km smýkat na zádech ... Hold vytáhneme zpátky berle, no ☹

17. Tasman Bay

Pokračovali jsme dále po severním pobřeží, minuly stovky hektarů jablečných sadů a vinic, projeli Nelsonem i Richmondem a zastavili se až pod Motuekou, na krásném pobřeží Tasmanova moře.

KDE SE UBYTOVAT?

Kina beach Campground

Jednoduchý kemp na luxusním místě, za pouhých 5 dolarů na osobu/noc a děti zdarma. Zůstali jsme rádi dvě noci a nemohli se nabažit dlouhých procházek podél konečného oceánu, kde bylo tolik nádherných kamínků a mušlí, že bychom si nejraději domů odnesli půlku pláže.

18. Saint Arnaud & Jezero Rotoiti

Po zralých úvahách jsme nakonec vynechali turisty a backpackery přeplněný Abel Tasman National Park i předražený Golden Bay a vydali se přes Motueku dolů do vnitrozemí, vstříc vysokým horám.

Zakotvili jsme v malém prázdninovém městečku Saint Arnaud, ležícím přímo u nádherného jezera Rotoiti.

Osvěžili jsme se v jeho průzračné, ale řádně ledové vodě a v místním infocentru jsme si zabookovali jednu noc v nedalekém kempu a na druhý den koupili kupony pro přenocování v jedné z horských chat v kopcích nad jezerem.

Slintali jsme nad lákavými, několikadenními treky v místních horách, ale pro tentokrát jsme je zavrhli.

Už přece jen nejsme takoví blázni jako za mlada a šlapání x dní s plnou polní pro 5 lidí na trojích nošení schopných zádech, s Onďánkem s berlema a pětiletým Marťasem, co chození fakt nemusí, jsme vyhodnotili jako sebevraždu. 😊

Rozhodli jsme se ale nevzdat to úplně a vyzkoušet alespoň nenáročný, cca 10 km okružní trek kolem Mount Robert , rozdělit jej na dvě poloviny a přenocovat v chatě Bushline Hutt (1290 m.n.m.).

Říkali jsme si, že takto si to užijeme všichni a budeme mít alespoň zážitek.

No, to teda jo. Trek stál za to, hlavně co se výhledů na jezero a vrcholové části týče. Horší to už bylo s tím přespáním.

Odpoledne jsme dorazili do chaty a nikde ani noha, listovala jsem check-in knihou a pochvalovala si, jak málo lidí tu všeobecně přespává a snila, jak by bylo fajn, kdybychom ji dnes v noci měli jen pro sebe...

Štěstí mi ale tentokrát nepřálo a postupně dorazil ještě jeden Angličan, holka a kluk z Francie a pak úplně na večer dva chlapáci z Dunedinu, z nichž jeden připomínal neohrabaného obra Balibula.

Funěl, pořád mu něco padalo, šustil mega žlutým, narvaným plastovým pytlem a ráno nás všechny vzbudil v 6.

Když o tom ale teď přemýšlím zpětně, měli bysme mu za to poděkovat, protože jsme díky tomu stihli úžasný východ slunce a pohled na naducané bílé mraky, které se převalovaly hluboko pod námi nad jezerem.

Už v 10 jsme byli zpět v údolí, poobědvali na molu, pod kterým se proháněli obrovští úhoři a pak už jsme zbaběle prchli do auta před nálety tisíců dotěrných, kousacích a všudepřítomných pidi mušek sandflies.

KDE SE UBYTOVAT?

Přímo u jezera se nachází kempů několik, my zvolili na jednu noc ten nejlevnější, kemp Teetotal.

Po pravdě nic moc. Ani voda zde nebyla pitná a těch sandflies tu bylo tolik, že jsme poprvé byli nuceni otestovat, jestli jsou ty potvory opravdu pomalejší, než lidská chůze a u vaření večeře i její konzumace jsme poslušně pochodovali po kempu dokolečka sem a tam, abychom se z toho plácání a drbání nezbláznili.

19. Paparoa National Park - Punakaiki - Pancake Rocks & Blowholes

Vydali jsme se doleva, směrem na západní pobřeží, vstříc bouřlivému oceánu, po kterém se nám už zase začalo stýskat.

Minuli jsme Westport, jeho fotogenický maják i zátoku s tuleněma (což nás sice trošku mrzelo, ale vzhledem k předraženému ubytování a nemožnosti tak zůstat tu přes noc, by se nám zajíždění sem nevyplatilo).

Sjeli jsme o několik desítek km níže, až k opěvovaným Pancake rocks, tzv. palačinkovým skalám, které před miliony a miliony let vznikly pod hladinou moře, vypadají opravdu jako palačinky poskládané na sebe a vědci se doteď neshodli na tom, jak k tomu všemu vůbec došlo.

Krátká procházka mezi těmito přírodními kráskami stála 100% za to. Naplánovali jsme si ji na dobu přílivu, abychom si mohli na maximum vychutnat sílu oceánu narážejícího do mohutných skal a vyprskávajícího mohutné gejzíry vody zvětralými otvory a průrvami.

V okolní deštné džungli jsme si všimli tradičního maorského keře Kawa kawa (místní pepřovník) a natrhali si po vzoru francouzských kolegů, které jsme potkali včera na treku, pár mladých lístků na večerní čaj. Byl úžasný! Poslední dobou mi připadá ale vlastně úžasné vše, co je teplé 😊 Hold, podzim se hlásí o slovo.

KDE SE UBYTOVAT?

Punakaiki beach Camp

Plácli jsme se přes kapsu (alespoň jsme tedy zapřeli Martínka, ať alespoň trošku ušetříme 😊) a objednali si rovnou dvě noci.

Vyprali jsme prádlo (poprvé za měsíc dokonce v pračce!), užili si teplou sprchu, křupavé toasty se strouhaným sýrem a free wifi (postahovali jsme skoro kompletní sérii Trabant na cestách pro případ chladných a deštivých podzimních dní) a hlavně užili jsme si náááááádherných západů slunce nad oceánem a nekonečných procházek po dlouhatánské pláži, plné překrásných oblázků.

20. Vzhůru za ledovci

Kempování přímo třeba u Franz Josef Glacier je sice možné, ale všechny kempy byly mimo náš rozpočet a navíc šlo většinou jen o štěrkové parkoviště, vhodné kdyžtak max pro přespání v autě, a ne stavění stanu.

Rozhodli jsme se pro nedalekou přímořskou, původně těžařskou vesničku Okarito a byli opět nadšeni.

Sice 15 dolarů za osobu/noc, ale děti zdarma a top zázemí na vaření, s ledničkou, zásuvkami, wifi a s malou knihovničkou (ano, opět jsme si zde vybrali další knížku, kterou prostě musíme přečíst, takže ji bereme s sebou...)

Honza se směje pokaždé, když mu zakazuji schovávat do kufru další "naprosto nádherný" kámen, který prostě nesmí chybět v jeho domácí sbírce, že až bude mít tolik kamenů, že předčí váhu mých knih, tak sbírat přestane 😊

A zrovna tady je pláž opět nádherná, divoká a bouřlivá a těch úžasných kamenů na ní ...

KDE SE UBYTOVAT?

Okarito camp

Franz Josef Glacier& Fox Glacier

Hned ráno se pobalíme a vyrážíme směr Franz Josef.

Vítá nás vesnička jako vystřižená z dokumentu o lyžování v americkém Aspenu (však se tak jeden místní 5hvězdičkový hotýlek i jmenuje).

Je tu živo, spousta turistických obchůdků a kavárniček a na každém rohu kancelář nabízející lety nad ledovci a kolem hory Mt. Cook helikoptérou.

My zavítáme alespoň do místního infocentra I-SITE a vybaveni barevnou, obrázkovou mapkou váháme, kterou z doporučovaných vycházek nakonec zvolit.

Ta nejvyhlášenější, k ledovci Franc Josef totiž stejně na ledovec už nevede, od roku 1996 totiž ustoupil o dobré 2km a vy jej vidíte tedy jen v dáli.

Vybrali jsme tedy variantu alá kopec s výhledem a 5km okruh od auta pralesem a zpět, počasí nám přálo a bylo to super. 😊

Vedlejší Fox Glacier jsme viděli jen z dáli, když jsme už projížděli směr kemp a vyčistila se obloha.

Plazil se dolů údolím a byl nádherný (jako ostatně všechno tady kolem). Původně plánovaný výšlap i k němu jsme totiž vynechali, protože odpoledne se už začaly honit mraky a byl celý schovaný, takže bychom z něj stejně nic neviděli.

Zamířili jsme místo toho k nejfotografovanějšímu jezeru NZ, Lake Matheson.

Díky vládnoucímu počasí jsme žádné top fotky sice neulovili, ale internet je jich plný, tak jsme si Mt. Cook a ostatní třitísicovky zrcadlící se v jeho hladině mohli alespoň vygooglit a domyslet (a jednu jsme vám stáhli z googlu i sem 😊)

KDE PŘESPAT?

Gillespies beach campground

DOC kemp za pár peněz, slibující nádhernou pláž i kolonii lachtanů. My jsme se ale zalekli 14km dlouhé, klikaté a úzké štěrkové cesty, takže jsme to srabácky vzdali po prvním km a žádné lachtany jsme neviděli ☹

Pleasant Flat campground

DOC standard kemp, u lesa, s hezkým pláckem na stany a "luxusními", dokonce splachovacími záchody.

21. Blue Pools, Lake Wanaka, Lake Hawea & Wanaka

Celý den ve znamení úchatné modré barvy. A to opravdu nepřeháním.

Ledová, průzračná a nádherně tyrkysová voda, příznačně pojmenované řeky Blue River, tvořící na svém toku hluboké modré bazénky byla opravdu top, stejně tak jako kratičká procházka pralesem k ní.

Oběd u jezera Hawea byl s výhledem, který si nezavdá s kdejakou 5hvězdičkovou restaurací (a to jsme měli jen párky a toast se sýrem 😊) a cesta kolem jezera Wanaka do stejnojmenného městečka na jeho břehu byla jednou z nejkrásnějších, kterou jsme zatím absolvovali.

Wanaka jako taková nás nadchla ještě víc.

KDE PŘESPAT?

Přímo ve Wanace jsou bohužel jen samé drahé holiday parky, takže jsme zvolili levnější verzi v nedalekém Luggate.

Luggate Cricket Club Camping byl sice jen plácek na postavení auta a stanu u kriketového hřiště, ale za 10 dolarů /osobu a děti zdarma nám to na jednu noc bohatě stačilo.

Až teda na ty miliony kousacích mušek. Ale ty jsou tu bohužel všude.

22. Queenstown

23. Millford Sound vs. Doubtful Sound

Váháme, pro který se rozhodnout. Předem je nám jasné, že finančně oba nedáme. Rodinná cena za jeden výlet vychází totiž na něco kolem 11 tisíc (a to to ještě riskneme a budeme tvrdit, že Martínkovi ještě nebylo 5, abychom jej měli zdarma).

Nakonec, s příhlédnutím k předpovědi počasí, nedávno povodní zrušené cestě na Milford Sound (která je sice už 2 dny otevřená, ale se semafory a jednosměrným provozem a vyhlídkou na min. 3 hodiny jízdy autem tam a 3 zpět) a recenzím předražených kempů cestou k přístavu, které slibují přemnožené myši a krysy, které jsou prý už tak otrkané, že když slyší zvuk přijíždějícího auta, tak vám vyběhnou v ústrety, zjistit, co dobrého k snědku jim vezete, se rozhodujeme opěvovaný Milford Sound vynechat a vydat se do méně turistického a o to snad více přírodně zajímavého Doubtful Soundu.

KDE PŘESPAT?

Prozíravě se dekujeme z předraženého turistického městečka Te Anau a míříme do nedalekého Manapouri.

Za a) je to tu levnější a za b) nám z místního přístavu ráno stejně vyplouvá naše loď k fjordům. Kempy jsou tu údajně tři. S hrůzou ale zjišťujeme, že první je zavřený, druhý přeplněný a ten třetí je tak drahý, že se nám protočí panenky.

No co už, nemáme stejně na výběr, bookujeme jednu noc v Manapouri Motels & Holiday parku, který vypadá napůl jako kemp a napůl jako muzeum a šroťák v jednom.

Dnes ještě netušíme, že za 3 dny díky Covid-19 zavřou všechny kempy v celé zemi.

Na recepci nás uvítá minimálně stoletá majitelka, povídáme si o Coronaviru, životě, jejím dávném cestování karavanem z Ameriky do Evropy a zpět.... a protože je fajn a taky protože se venku zas pěkně zatahuje a podle předpovědi má být zítra pěkně deštivý den, tak nakonec bookujeme noci dvě (opět tedy tvrdíme, že Martínek je mimino, abychom alespoň za něj nemuseli platit plnou cenu).

Projde nám to jen o fous, paní ho zahlédne a moc se na to netváří, říct si o víc peněz jí je pak ale naštěstí už trapné.... Uf.

Doubtful Sound - dobrodružství začíná

Budíme se na budík. Je 6 ráno, venku černočerná tma, zima a prší.

Z teplých spacáků se nám absolutně nechce, ale na druhou stranu nás ven žene myšlenka na vysněnou a včera přes slevový portál bookme.co.nz zabookovanou plavbu mezi fjordy (to by člověk nevěřil, že proti koupení přímo v kanceláři plavební společnosi může ušetřit krásných 4tis. Kč!).

Trajekt nám vyplouvá z Manapouri přístavu v 8, takže pokud chceme stihnout ještě teplou snídani, měli bysme si pohnout.

V dešti a stále v pyžamech budíme děti, věci, co nebereme s sebou házíme do stanu, motáme matračku v autě (aby se uvolnila druhá řada sedaček a kluci si měli kam sednout na přejezd a hlavně my kam dát krabice s jídlem a další tunu věcí).

Samozřejmě je to jen zdání, ale v tom nečase a naházené na hromadě to vypadá, že máme všeho tak min. 2x tolik, než když to zabalíme pohodově za slunečného rána.

A to ještě všude na volantu, palubové desce a opěrkách sedadel máme rozvěšené spodní prádlo a ponožky, které jsme blázni včera večer přeprali (a stále je tak mokré, že se dá ždímat). Honza ho odsune na jednu hromadu.

Blokují totiž větráky v palubovce a nejde odmlžit přední sklo 😊

Pořád lije. Autem se přesouváme ke společné kempové kuchyni a děkujeme bohu, že nás včera osvítilo a objednali jsme si v tomto jsme si na tomto, sice dražším, ale fajn vybaveném místě 2 noci.

Konečně vysvlékáme pyžama, oblékáme na sebe to nejteplejší, co máme s sebou, vaříme ovesnou kaši a čaj, kontrolujeme batohy s obědem, které jsem naštěstí nabalila už včera večer a spěcháme směr přístav. Trajekt v 8 stíháme tak tak.

Říká se, že kdo nezažil fjordy za deště, jako by tam ani nebyl...

No, to my jsme teda v klidu. Prší nám průběžně celých 7 hodin tripu, ale shodujeme se, že to stejně stojí za to.

Nejdříve se nalodíme na hezkou, patrovou loď a čeká nás přeplutí jezera Manapouri.

Páni inženýři měli naštěstí rozum, obě paluby jsou částečně kryté, je tu teplo, dostatek pohodlných sedaček a káva a čaj zdarma. Co víc si přát. Martínek za svůj líbezný úsměv dostane od milé paní stewardky dokonce i horkou čokoládu.

Posilněni teplou kávou nakonec stejně neodoláme, zababušíme se do našich milovaných Tilak větrovek a vyrážíme ven na příď.

A je to úžasné. Nádherná skaliska, vysokánské vodopády, tajemné úžiny a neprostupná divočina. A kousek od pravoboku dokonce vidíme skákající skupinku delfínů!

Na druhé straně jezera nás už čeká autobus a hodinka průjezdu prastarým vnitrozemím s nádhernými, mechem obrostlými a pokroucenými stromy.

Náš řidič a průvodce v jedné osobě je navíc veselá kopa a už tak zajímavé povídání prokládá spoustou vtipů. Celý autobus má výbornou náladu.

Naloďujeme se na další loď, tentokrát krásný katamarán.

Přibyla další vyhlídková paluba úplně nahoře a ač tam fouká o sto šest, nedá nám to a během 3 hodinové plavby fjordem sem několikrát vylezeme.

Taková nádhera!

Připadáme si jako dávní mořeplavci, kteří sem kdysi pluli pod vlajkou svých králů a královen a doufali v objevení ráje.

Díváme se do černých vod pod námi, posloucháme poutavé vyprávění nadšeného kapitána, máváme lovícímu albatrosu i lachtanům povalujícím se na útesech dělících naši loď od širého moře a užíváme si okouzlující přírody a syrového počasí.

Déšť pořád nepřestává, spíše naopak.

Zpáteční cestu si už užíváme v teple kryté paluby, vstřebáváme všechno to úžasné, co jsme právě viděli a zažili, popíjíme min. šestý dnešní čaj, jíme cookiesky a přemítáme, kam se vydáme zítra (a co budeme dělat s totálně promočeným stanem, pokud pršet nepřestane ani do rána).

A to v tu chvíli ještě netušíme, že náš stan v kempu najdeme nejen promočený, ale sedící v jezírku vody 😊

Stále více rozumím heslu "Co tě nezabije, to tě posílí...!"

Tak hurá, jdem ho přestěhovat někam mimo bažinu!

A jak to všechno dopadlo?

Jak jsme přišli o pohodové kempování, ze dne na den o možnost spát v našem stanu a jak jsme se poprali s únavnými 800 km z jihu na sever, abychom stihli jeden z posledních trajektů....